Hlavní myšlenkou partnerství je realizace vzdělávací politiky ve venkovských regionech za předpokladu fungujícího partnerství. Inovační rovinou je spolupráce různých typů subjektů (veřejných, neziskových i privátních), které se podílí na dosažení vytyčených cílů na principu rozdělení kompetencí a činností při zachování spoluzodpovědnosti. V případě našeho partnerství je cílem nabídnout vzdělávací programy, které budou obsahově kvalitní, relevantní z hlediska potřeb trhu práce i komunity, a především pak dostupné pro obyvatele venkovských lokalit se zhoršenou dopravní obslužností.
Partnerství pomáhá realizovat vzdělávací programy na základě podmínek lokality. Zapojením všech relevantních subjektů do partnerství dochází k efektivní synergii. Navržené řešení problému je založeno na rozpoznání konkrétních potřeb cílových skupin, přičemž při vytváření produktu je zohledněna různost očekávání a zájmů zapojených subjektů, aniž by tím utrpěla kvalita navrženého řešení či snížena jeho užitečnost, vhodnost či dostupnost, což je významné v případě tak komplikovaného regionu, jako je Semilsko.
Ukazuje se, že takto vhodně postavený a úspěšný projekt závisí na aktivních a schopných lidech. Jde o jeden z prvních projektů v prvním kole CIP Equal ČR, který byl realizován Úřadem práce v Semilech. Jak vyplývá z předložené hodnotící zprávy CIP Equal ČR, to je ve skladbě českých partnerství poměrně obvyklá situace. Na druhou stranu tato skutečnost (velikost a struktura projektu) významně ovlivňuje schopnost přizpůsobit se komplexním administrativním a monitorovacím požadavkům CIP EQUAL. S cílem organizace daných aktivit vzniklo občanské sdružení (Most ke vzdělání, o.s.), kde se soustředili schopní mladí lidé v daném regionu, což významným způsobem ovlivňuje kvalitu služeb.
Na realizaci projektových aktivit se partnersky podílí vzdělávací organizace VCT Turnov, ISŠ Vysoké nad Jizerou, RS Semily a Střední škola hospodářská a lesnická Frýdlant – pracoviště Hejnice a Harrachov a obecní zastupitelstva vybraných obcí a měst (Bělá, Chuchelná, Koštálov, Mírová pod Kozákovem, Paseky nad Jizerou, Roprachtice, Víchová nad Jizerou, Studenec, Vítkovice v Krkonoších a Vysoké nad Jizerou). Viz dále www.krakonos.com. Mediální a politickou podporu přislíbil Liberecký krajský úřad, Euroregion NISA a KRNAP. Spolupráci na bázi expertíz a poradenství pak AIVD Praha a MPSV ČR. Mezi neméně významné subjekty, u kterých zůstávají větší či menší rezervy v jejich zapojení do projektu patří: odbory, zájmová sdružení, lokální autority, obchodní komory, dále studenty, důchodce (resp. dobrovolníky) a zejména pak zaměstnavatele, kteří hrají klíčovou roli v realizaci politiky z hlediska formulace specifických potřeb.
Z hlediska důvodů, proč je problém tyto subjekty zapojit, je to, že povědomí lidí o spolupráci je stále ovlivněno specifickou tradicí postsocialistické společnosti. Vedle toho se ukazuje, že řízení partnerství je poměrně komplexní a obtížnou činností, kterou je nutné postupně zažívat a zpětně ověřovat. Z tohoto důvodu je důležité – při nedostatku praktických zkušeností - začít partnerství koncipovat spíše při užším počtu subjektů a teprve při stabilizaci a důvěře počet a typy rozšířit. To rovněž podporuje dobrou praxi a důvěru i těch subjektů, kteří zpočátku přistupují s nedůvěrou.
Samotní členové partnerství posuzují míru zapojení jednotlivých subjektů do činnosti sdružení poměrně kriticky. Všechny subjekty udávají poměrně velký význam Úřadu práce v Semilech a zároveň organizaci Most ke vzdělání, kteří celý projekt organizují. Vedle toho se ukazuje, že míra spolupráce úzce souvisí s typem partnera a jeho tématickou blízkostí. Asi nejvýznamnějším rysem je to, že vzdělavatelé komunikují s dalšími zaměstnavateli, obce mezi sebou (a nadto i podle geografické vzdálenosti – ty, co pracují pod jednou místní akční skupinou) z hlediska veřejné správy jsou k sobě blíže).
Z hlediska hodnocení partnerství je rizikovým faktorem to, že ne všichni zástupci jsou pevně zapojeni do realizace projektu. Zejména obce mohou být poměrně pasivní a přijímat pomoc sdružení pro své občany (toto je obecně rizikem tam, kde po volbách dochází k výměně starostů.
Vztah mezi obcemi a jednotlivými vzdělavateli je rovněž ovlivněn geografickou pozicí. Ukazuje se, že obce jsou v užším kontaktu (tedy nad rámec valných shromáždění) s těmi vzdělavateli, kteří zajišťují výuku jejich oblasti. V šetření se potvrzuje relativně malé zapojení expertních organizací – většina organizací neidentifikuje významný kontakt s těmito institucemi.
Zvláštním aspektem úspěchu byl výběr obcí jako budoucích partnerů. Vedení ÚP navrhovalo obce na základě minulé zkušenosti se zapojením zastupitelstev do činnosti politiky zaměstnanosti v daném regionu. Tento přístup se ukázal jako klíčový faktor pozdější úspěšnosti celého projektu. Mezi jednotlivými účastníky partnerství jsou totiž stále přítomni i ti, kteří se příliš neúčastní zapojení do projektu. Významnou roli hraje také skutečnost obecních voleb: při posledních volbách do zastupitelstev se změnilo několik starostů, což se následně projevilo v míře zapojení do činnosti jednotlivých subjektů. Z hlediska řešení sociálních problémů na základě celoživotního vzdělávání je tak klíčové – kromě samovýběru účastníků na úrovni obyvatel - i zapojení obcí, které nemají zastupitelstva tak aktivní. Formulování předchozí dlouholeté spolupráce tuzemských partnerů je charakteristickým rysem i pro další partnerství. Toto partnerství - podobně jako další partnerství, vznikalo na základě již existujících vazeb, další partneři byli potom přibíráni na základě tematické nebo regionální blízkosti.
Klady výběru vhodných subjektů (stakeholders) se ukázaly již na startovním bodě, kdy bylo potřeba udělat výzkumné šetření v obcích, které jsou partnery. Účelem a cílem šetření bylo zjistit zájem, potřeby a možnosti občanů v jednotlivých obcích (kurzy nebylo možné otevírat v místě, kde byli jeden či dva zájemci). Úspěšnost zjišťování jednoznačně zvýšil fakt, že ho v jednotlivých obcích organizovali sami zastupitelé, což zvýšilo legitimitu tohoto výzkumu. Samotná účast v projektu představovala pro obce určité náklady spočívající především v zajištění prostor, jejich úpravě či vytopení v zimních měsících apod. Tento přístup umožnil, že kurzy byly realizovány maximálně pružně, dodávány v modulovém formátu, v blízkosti bydliště, rozšířeny o doprovodné podpůrné akce.
Jak již bylo řečeno, pro úspěch projektu je velmi důležitá aktivní účast všech partnerů (budování konsensu). Pojem „aktivní účast“ je ovšem poměrně obtížné definovat, neboť intenzita účasti jednotlivých partnerů nemůže být rovnoměrná. I když směrnice EU uvádí, že parnerství je příjemcem dotace, podle pravidel CIP EQUAL v České republice je vedoucí organizace v právním vztahu s poskytovatelem dotace/řídícím orgánem.
Partnerství používá centralizovaný model řízení. Jde o administrativní náročnost projektu, s tím související „očekávání“ (ne)klíčových partnerů na větší centralizaci a dále zjištění, že decentralizované řízení je dražší, komplikovanější a náročnější na všechny subjekty sociálního rozvojového partnerství (méně aktivní obce jsou typické tím, že – přestože je zajištěna a podporována rovnost členů a jejich hlasů - nepřímo delegují odpovědnost na centrální řízení, které se sestává z ideových „vůdců“ - ÚP a „servisní“ organizaci).
Dalším důležitým aspektem je právní odpovědnost vedoucí organizace vůči poskytovateli dotace. Tvorba pracovních skupin je spíše chápána jako rozdělení úkolů mezi subjekty podle jejich kompetencí, za účelem zajištění přislíbených výstupů za definovaných podmínek.
Významnou roli fungování partnerství hraje způsob výměny informací mezi jednotlivými partnery a koordinátorem. Asi nejčastějším nástrojem komunikace zůstává telefon, který je užíván pro rychlost a aktuálnost. Významnou formou komunikace mezi partnery je e-mail a webové rozhraní. Elektronická komunikace je využívána především kvůli rychlosti, efektivitě a finanční nenáročnosti. Na druhou stranu ne všichni účastníci jsou online 24 hodin denně, resp. 8 pracovních hodin. Toto partnerství pro potřeby komunikace vytvořilo internetový diskusní portál, kam se může zaregistrovat každý člověk, který projeví zájem. Takový diskuzní portál stále ještě hledá svůj „odbyt“ v našem prostředí, je třeba pracovat na lidech.
Mezi realizátory projektu se ukazuje poměrně velké uspokojení z hlediska zpracování realizovaných kurzů. Všichni partneři uvádí, že byli spokojeni s tím, jak kurzy byli realizované. Paradoxně pouze ředitel ÚP a zástupce organizace Most ke vzdělání vyjadřovali relativně největší skepsi: „Vždycky je co zlepšovat. Když teď vidím, co jsme během té doby udělali, určitě bych teď někdy dělal jiná rozhodnutí. Ale to asi vždycky, ne?“ (Most ke vzdělání) Skutečnost, že právě hlavní organizátoři mají více kritické názory, může být dílem tím, že tito lidé skutečně vidí meze realizace kurzů, kam ostatní partneři nedohlédnou – čím se příliš nezabývají. Vedle toho však může jít o stylizaci v tom, že se jednotliví partneři chtějí svojí nekritičností „zalíbit“ hlavnímu managementu.
Ukazuje se, že partnerství přináší celou řadu pozitivních aspektů: obvykle se zdá, že čím je partner menší, tím je přínos významnější. Asi nejvýznamnější přínos je spatřován v tom, že jsou vůbec nějaké programy celoživotního vzdělávání realizovány. Ukazuje se, že partnerství zprostředkovává formu legitimizace realizované politiky. „To víte, že ano. Pokud bychom nespolupracovali s jinými obcemi a třeba i tím úřadem práce, lidé by tomu stejně nevěřili. Takhle ty programy vypadají dost seriozně. Ale na druhou stranu je také zřejmé, že lidé už daleko více vědí, co to ta Unie je, takže si na to pomalu zvykají.I díky těmto programům se to dostane až sem, jako aby to nezůstalo jenom v Praze.“ (Starosta) Vedle tohoto pozitivního efektu má partnerství i inovativní charakter, který si však tyto organizace teprve budou muset zažít. (Což také ukazuje zkušenost z Řecka a Portugalska, kde vedle významných investičních počinů, evropské fondy přinesly změny v řízení a třeba i to, že se začaly setkávat subjekty, které předtím k sobě měly daleko. A tyto ověřené vazby zůstávají funkční i v dalších činnostech.) Forma spolupráce na jednotlivých projektech se zdá být na začátku. Obce a další organizace teprve nyní vidí jaké plody to přináší a učí se formulovat společné cíle a sdílet odpovědnost a pravomoci. Významným rysem je i to, že při společných setkáních dochází ke transferu zkušeností, kdy si jednotliví účastníci sdělují poznatky a představy o tom, co se realizuje.
Vzdělávací instituce školního charakteru (např. SOŠ) oceňují to, že se díky partnerství orientují na další segment vzdělávání. Získávají tak nové ekonomické zdroje v době, kdy dochází k úbytku studentů, jejich lektoři si rovněž ověřují základy a metody andragogiky. Nicméně je jasné, že zrovna v této rovině dochází k největším rezervám a že je na vzdělávacích modulech stále hodně práce. Tito školští vzdělavatelé – jako jeden z efektů tohoto experimentálního projektu – uvádí, že již samostatně uvažují o podávání nových projektů.
Na druhou stranu se ukazuje, že tento formát spolupráce má rovněž svá slabá místa. Asi nejdůležitější aspekt spočívá v tom, že lidé nemají potřebu sdílet informace a hlouběji spolupracovat, protože jednak nemají moc času, a pak také nejsou ochotni přesně formulovat své cíle (pokud jsou konfrontováni s každodenními starostmi a agendou) a tento projekt vlastně dostanou bez svého většího přičinění.